Karel Kosík v mé paměti

Josef Zumr 

Z konference o českém filozofovi

S Karlem Kosíkem jsem se poprvé osobně setkal někdy v druhé polovině roku 1952, kdy měl veřejnou přednášku o českých radikálních demokratech. To bylo téma, které mě zajímalo, protože rok předtím jsem absolvoval Filozofickou fakultu UK disertační prací o vztazích českých demokratů s ruskou revoluční demokracií. Kosíkovo jméno jsem znal už předtím z několika článků v novinách, ale na fakultě jsme se nesetkali. (Začal jsem studovat v roce 1947, kdy Kosík byl už v SSSR, a když se koncem roku 1949 vrátil, byl jsem už zaměstnaný a na fakultu jsem často nechodil. Brzy nato Kosík nastoupil na dvouletou prezenční službu.)

Dne 1. října 1953 jsem byl přijat jako vědecký aspirant do právě vzniklého Kabinetu pro filozofii ČSAV, kde Kosík začal o několik měsíců dříve také pracovat, a to právě na knize o českých radikálních demokratech. Téma mé kandidátské práce se sice týkalo také českého myšlení 19. století, ale nikoli radikálních demokratů. Přesto jsme se na tomto tématu s Kosíkem pracovně sešli: redigoval v té době sborník J. V. Frič a demokratické proudy v české politice a kultuře a vyzval mě, abych do sborníku přispěl studií o Fričovi, vycházející z mé disertační práce. Tato spolupráce nás sblížila i názorově. Volba historického tématu jako badatelský úkol nebyla totiž náhodná. Byl to určitý únik ze scholastických cvičení, jaká se v té době pěstovala v SSSR i u nás v oblasti tzv. marxismu-leninismu na univerzitních i akademických pracovištích a která měla nahrazovat skutečnou filozofii. Domnívali jsme se, že marxistická metodologie se může prohloubit právě prací s konkrétním historickým materiálem a může obohatit i širší kulturně společenskou oblast.

Radikální demokrati přitahovali Kosíka ještě z jiného důvodu. Pomineme-li skutečnost, že česká liberální historiografie jim věnovala malou pozornost, a pokud, tedy většinou s negativním nebo podceňujícím hodnocením, Kosík jako účastník protinacistického odboje dovedl porozumět odhodlání těchto mladých mužů, kteří za svobodu svého národa neváhali riskovat své životy a za své revoluční vystoupení v letech 1848–1849 museli krutě zaplatit. Kosík vždy obdivoval statečné chování Emanuela Arnolda před hradčanským vojenským tribunálem a s hlubokým pochopením, byť kriticky, dovedl ocenit dějinnou úlohu tohoto prvního profesionálního revolucionáře v moderní české historii. Kosíkova kniha o české radikální demokracii, na které pracoval v prvních letech svého působení v akademickém Kabinetu (pozdějším Ústavu) pro filozofii byla nejen objevným materiálovým přínosem českému dějepisectví a originálním uplatněním marxistické metody konkrétní totality při zkoumání historických společenských jevů, ale byla zároveň i hlubokou existenciální výpovědí filozofa, pro něhož je společenská angažovanost neodmyslitelnou součástí postoje občana, vědce i myslitele.

Brzy po založení filozofického pracoviště se v něm utvořilo otevřené diskusní ovzduší, k němuž myšlenkovými podněty přispívali zejména Karel Kosík, Robert Kalivoda a Ivan Sviták. Jako oficiální pověření měl ústav za úkol „rozpracovávat“ marx-leninskou filozofii, rozumělo se samo sebou v intencích stranické politiky. Tato politika byla ovšem otřesena a potom znejistěna už Stalinovým úmrtím v roce 1953 a zejména XX. sjezdem KSSS (1956). V intelektuálních stranických a širších kulturních sférách v Číně, Polsku, Maďarsku, Itálii i jinde, nevyjímaje SSSR, nastal značný pohyb. Ten jsme samozřejmě pečlivě sledovali a přijímali z něj podněty k promýšlení především základních otázek marxistické filozofie a v souvislosti s tím i jejích politických důsledků. Většina pracovníků ústavu postupně přijala po živých diskusích koncepci marxismu jako otevřeného systému, schopného přijímat a organicky začleňovat podněty i z jiných soudobých myšlenkových zdrojů. Tato koncepce se začala uplatňovat jak v pohledu na minulost, hlavně dějiny českého myšlení, tak na problémy přítomnosti. Určité shrnutí těchto diskusí a této koncepce provedl Kosík ve svých statích Hegel a naše doba (Literární noviny 1956, č. 48), Dějiny filozofie jako filozofie (in: Filozofie v dějinách českého národa, Praha 1958) a Třídy a reálná struktura společnosti (Filosofický časopis, 1958). Po uveřejnění stati o Hegelovi se v Literárních novinách rozproudila živá diskuse, jíž se zúčastnili příspěvky rozšířenými i na některá aktuálně politická témata další pracovníci ústavu a kolegové z vysokých škol. Mezi nimi byli ovšem i ortodoxní obhájci tvrdé stranické linie. Ti nakonec iniciovali odsouzení celé diskuse jako protistranické, Kosíkovo stanovisko bylo označeno jako „pseudomaterialistická tendence“ a nejvyšší stranické grémium vydalo tzv. Usnesení o filozofii, které konstatovalo, že mezi filozofy panuje ideový zmatek a že je třeba vyslat filozofy na jeden až dva roky „do praxe“, aby stykem s dělnickou třídou přišli na správné myšlenky. XX. sjezd KSSS odsoudil tzv. „administrativní opatření“, podle nichž kritizovaní členové strany bývali vylučováni ze strany, propouštěni ze zaměstnání a často soudně postihováni. Proto ani po Usnesení o filozofii nemohly stranické orgány sáhnout u nás k tvrdým opatřením a propustit filozofy ze zaměstnání. Trestem byla tedy jen „praxe“, což byla služba v okresních stranických sekretariátech nebo v sekretariátech závodních organizací strany ve velkých průmyslových podnicích. Tak se Kosík v letech 1959-60 ocitl na stranickém sekretariátu bývalé Ringhofferovy továrny na Smíchově.

V roce 1958 byl přijat do ústavu zásluhou progresivní skupiny pracovníků doc. Jan Patočka. Byl to průlom do kádrové nomenklatury, protože ústav byl veden jako stranické pracoviště pod ideologickou kuratelou ÚV KSČ, a najednou tu začal pracovat nestraník, dokonce s nálepkou buržoazního filozofa. Bylo to do jisté míry svědectví měnícího se poměru sil ve vnitrostranické oblasti. Patočka se stal vedoucím edičního oddělení, brzy navázal řadu přátelských vztahů s ostatními pracovníky ústavu, pod záštitou ústavní stranické organizace mohl obhájit nejvyšší vědeckou hodnost doktora věd a v roce 1967 byla také doporučena jeho žádost o vysokoškolskou profesuru.

Znal jsem Patočku již od počátku svých studií na Filozofické fakultě, později, když byl odsunut z fakulty na málo placené místo knihovníka Masarykova ústavu, jsem mu pomohl ke skromnému vedlejšímu příjmu za překlady filozofických textů z ruštiny pro časopis Sovětská věda-filozofie a ve Filozofickém ústavu jsem patřil k okruhu jeho nejbližších přátel. To také zřejmě dalo Patočkovi podnět k tomu, že mně a Kosíkovi nabídl, abychom společně četli Heideggerovo Vom Wesen der Wahrheit. Svůj pobyt na nucené praxi jsme si tedy v letech 1958–1960 osvěžovali pravidelnou četbou Heideggera v Patočkově pracovně v Hošťálkově ulici. Kosík tehdy začal promýšlet principy své nové knihy Dialektika konkrétního a tato četba mu jistě poskytla podněty k úvahám o problémech každodennosti, starosti nebo obstarávání, jak o nich v této knize pojednal. Měl jsem možnost číst tuto práci ještě v rukopise a diskutovat o jejím obsahu s autorem.

Od druhé poloviny 50. let byl Kosík členem redakční rady Literárních novin, které i jeho zásluhou postupně přebíraly funkci nositele opozičních tendencí vůči oficiální stranické linii, a stál i za už zmíněnou první ideologickou diskusí v tomto časopise. Počátkem 60. let mě doporučil redakci jako jakéhosi garanta pro oblast filozofie s úkolem obstarávat a recenzovat pro list články z tohoto oboru. Pro různé jiné pracovní úkoly jsem později tuto činnost začal poněkud zanedbávat, ale spolupracovníkem a občasným přispěvatelem tohoto listu jsem zůstal až do jeho zákazu.

Naši spolupráci na společné tematice ukončila Kosíkova účast na přípravě Antologie z dějin čs. filozofie (Praha 1963), kterou jsem s Robertem Kalivodou redigoval a kam Kosík přispěl výběrem textů a medailony o radikálních demokratech. Já jsem zůstal u české tematiky i nadále, Kosík se orientoval na současnost, ale občasným diskusím na historická témata se nevyhýbal a jako exempla je užíval neustále.

Na počátku roku 1968, kdy jsme ve vedení ústavu provedli palácový převrat, snažil jsem se spolu s dalšími přáteli Kosíka přesvědčit, aby se stal ředitelem. Bez úspěchu. Směřoval tehdy už k profesuře na filozofické fakultě, ale osud ústavu mu nebyl lhostejný. Když ani Robert Kalivoda a Jan Patočka kandidaturu na tuto funkci nepřijali, vyřešilo se to tehdy určitým kompromisem mezi centristickým proudem a naší radikální levicí: ředitelem se stal Radovan Richta a zástupcem ředitele na návrh Kosíka a Kalivody já. Všichni tři vstoupili za Pražského jara do vysoké politiky a péče o ústav zůstala na mně. Richta se později stal hlavním „normalizátorem“ v oblasti filozofie, zlikvidoval více než polovinu vědeckých pracovníků ústavu a přispěl k tomu, že Kosík, Kalivoda i já jsme byli na dlouhá léta vyřazeni z vědeckého provozu.

V době „normalizace“ jsem s Kosíkem intenzivní styky neudržoval, naše přátelství trvalo, ale kontakty jsme ponechávali spíše náhodě. Přispěl jsem do samizdatového sborníku ke Kosíkovým padesátinám v roce 1976, rok předtím jsme se sešli v rezidenci německého ambasadora při udělení čestného doktorátu cášské univerzity Janu Patočkovi, občas jsem navštívil Kosíka v jeho podkroví na Hradčanech, občas přišel k nám do Libně, občas jsme se setkali ve městě. Bližší mi tehdy byla jiná diskusní parta: dědicové a sympatizanti české strukturální školy.

V roce 1990 se Kosík vrátil na filozofickou fakultu a já jsem se stal ředitelem obnoveného Filozofického ústavu. Od té doby byly naše styky pravidelnější, setkávali jsme se na různých diskusních fórech a konferencích a také při pravidelných rodinných návštěvách a oslavách. V roce 1992, kdy Kosíkovi vznikly pracovněprávní potíže na filozofické fakultě, nabídl jsem mu návrat do Filozofického ústavu. Kosík to s radostí přijal a myslím, že mu to vytvořilo klidné pracovní prostředí pro jeho poslední tvůrčí počiny. Přispělo k tomu také vědomí, že může komunikovat s kolegy, kteří si jeho práce hluboce vážili.

(V Praze se ve dnech 4.–6. června 2014 konala mezinárodní konference o práci českého marxistického filozofa Karla Kosíka Dialektika konkrétního. Zde přinášíme úvodní řeč, zprávu Víta Bartoše o konferenci pak v rubrice Stručně.)

Josef Zumr (1928) je filozof, esetetik, překladatel a editor.

Source: www.listy.cz