pátek 21. února 2003, 21:24 - PRAHA
Karel Kosík, český filosof a ve světě uznávaný
kritický intelektuál, zemřel v pátek 21. února v pražské nemocnici
v Motole. Hlásil se k Janu Husovi i ke Karlu Havlíčkovi
Borovskému, v ironii Jaroslava Haška viděl génia, který zachytil celou
tragédii nastupující epochy.
Haškův
Švejk pro něho byl "špatným svědomím zbohatlíků, kariéristů,
šplhavců" a napsal-li o tomto literárním hrdinovi, že "k
honoraci staré i nové nechová nejmenší respekt, netouží po jejich způsobu
života, jde svou vlastní cestou", psal i o svém postoji.
Politické probuzení
Na
podzim 1999 vyprávěl pro Salon Práva o zážitku, který později považoval za
svůj vstup do světa dospělých: "První setkání s politikou jsem prožil
28. října 1939, kdy jsem byl fascinován demonstrací lidí, kteří provolávali
hesla Ať žije svoboda!, Pryč s Němci!, zpívali hymnu, procházeli Prahou
s vlajkami a trikolórami na čepicích.
To bylo moje politické probuzení. Politické probuzení
v revoltě. Bylo mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem,
držel jsem se ho za ruku a nechtěl jsem, aby ten průvod skončil. Nepřál jsem
si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci, v první demonstraci
po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co je lidská
odvaha, a bylo mi v ní dobře."
O pět
let později, to mu bylo osmnáct, byl zatčen gestapem pro odbojovou činnost
v ilegální organizaci Předvoj a strávil více než půl roku v Malé
pevnosti Terezín a jako heftlink pracoval v podzemní štole Richard pod
litoměřickým vrchem Radobýl.
Otevřený
dopis Sartrovi
Po válce studoval na univerzitách v Praze,
v Moskvě a v Leningradu. Od roku 1951 do roku 1969 byl zaměstnán jako
vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd, v roce 1968 byl
jedním z protagonistů Pražského jara, v roce 1969 byl politicky a
publicisticky umlčen, v roce 1975 se jako jeden z prvních zavržených
vzbouřil a napsal otevřený dopis Jeanu-Paulu Sartrovi, který vyšel
v pařížském deníku Le Monde. Překlad dopisu i Sartrova odpověď vyšly
v plném českém znění teprve ke Kosíkovým pětasedmdesátinám v Salonu
Práva.
Po převratu v roce 1989 přednášel necelý rok na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 1991 byl zaměstnán opět jako
vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd.
Lumpenburžoazie
a vyšší duchovní pravda
Karel Kosík je nejpřekládanějším českým filosofem 20.
století, (jeho práce vyšly italsky, anglicky, francouzsky, japonsky,
katalánsky, německy, portugalsky, řecky, slovinsky, srbochorvatsky, španělsky).
Prvním počinem, který předznamenal, o co se bude celý život zajímat, byl
jím uspořádaný výbor politických statí z let 1848-1870 Čeští radikální
demokraté, k němuž napsal také předmluvu.
Místo a význam radikálních demokratů v dějinách
pokrokové české politiky a ideologie (1953). Jeho první vlastní knihou byla
velká studie Česká radikální demokracie. Příspěvek k dějinám názorových
sporů v české společnosti 19. století (1958) a po ní následovalo jeho
nejznámější a do desítky jazyků přeložené dílo Dialektika konkrétního (1963).
Dalšího českého knižního vydání svých prací se dočkal
až po více než třiceti letech ve výboru filosofických studií Století Markéty
Samsové (1993), následovaly eseje Jinoch a smrt (1996) a Předpotopní úvahy
(1997). Už v tomto svazku je obsažena úvaha Lumpenburžoazie a vyšší
duchovní pravda, která vyšla v květnu téhož roku v Salonu Práva
v podobě rozhovoru.
Počínaje tímto textem publikoval Karel Kosík své úvahy
výhradně v Salonu Práva. Jejich ucelený a v této chvíli bohužel již
uzavřený soubor připravuje k vydání nakladatelství Karolinum.
Mít vždycky
čas..
K jeho tiché práci, připoutané k psacímu
stolu v pražské Nerudově ulici či pod červený slunečník na zahradě ve
Všenorech, však patřil také hluboký smysl pro obyčejné věci, které dělají život
krásným, ať už to byly růže, jejichž slavnost pořádal ve Všenorech počátkem
léta, nebo moravské víno, na něž rád zval, aby pak pozorně čekal, zda host
ocení jeho výběr. A věděl, moc dobře věděl, co je v životě to
nejdůležitější. V roce
1999 o tom vyprávěl...
Vylíčit
atmosféru Raisovy školy ve Slezské ulici mohu, řekněme, přes vzpomínku na jarní
den, kdy paní učitelka Miličová otevřela okno do Čechových sadů a my jsme
zpívali Přijde jaro přijde. Paní učitelka měla naprostou autoritu a já ji
zbožňoval. Z odstupu let si uvědomuji, v čem byla noblesa, patrně ne
jenom její: malý človíček, žáček, nepostřehl a nevěděl, že i ona má lidské
problémy, viděl v ní zcela spolehlivého člověka, ke kterému mohl mít
naprostou důvěru.
Človíček
věděl, že má pro něho čas, nemusel se bát, že jí ho bere. Ten pocit jistoty se
týkal i maminky. Věděl jsem, že i ona má na mě čas vždycky. Ne, že si ho udělá. Udělat si čas a mít čas je něco jiného. Udělat si čas
je cosi, čím se vám dává na vědomí, že je vám udílena milost. Učitelka a matka si
pro mě nedělaly čas, ony ho vždycky měly. Tato atmosféra, tato jistota, že
dospělí mají vždycky čas, je pro výchovu dítěte rozhodující...
Zdenko Pavelka
No comments:
Post a Comment